Historie - Bechyně

V roce 1323 založil český král Jan Lucemburský na předhradí tehdejšího gotického hradu město Bechyni. Jeho vyměření svěřil podkomořímu Oldřichu Pluhovi listinou, ve které nazývá Bechyni „civitas nostra“. Z původního založení se zachoval půdorys města s pravidelným rozložením domů kolem obdélníkového náměstí a část hradeb s hradebními baštami na severním okraji středověkého města. Do mírného oblouku mocné hradební zdi o síle 1,7 m byly v pravidelných dvacetipěti metrových odstupech umístěny obranné věže. Hluboký příkop, který byl součástí středověkého opevnění města je dodnes zachován v ulici Na Parkánech. Naopak tzv. Pražská brána, která stávala přibližně uprostřed hradeb a byla po stranách chráněna dvěma pětibokými věžemi, zmizela úplně.

Osada na předhradí, ze které město vzniklo, měla již v té době farní kostel sv. Matěje a minoritský klášter, obě tyto stavby vznikly koncem 13.století. Samotné osídlení Bechyňska sahá do daleké historie, což potvrzují četná pohřebiště, mohyly a archeologické nálezy z doby bronzové. Chráněná poloha ostrohu mezi řekou Lužnicí a říčkou Smutnou přímo vybízela k osídlení a nabývala postupně stále většího významu. Slovanské sídliště ranného středověku bylo důležitým střediskem Přemyslovců a stalo se i důležitým správním střediskem, označovaným na dobových mapách jako „provincia Bechin“. Poté, co se tento majetek stal vlastnictvím pražských biskupů bylo v Bechyni zřízeno arcihájenství. Bechyňští arcijáhnové jsou zmiňováni v písemnostech druhé poloviny 12. století. Již v této době stál na předhradí kostel sv. Jiří, který se však nedochoval. František Palacký ve svých dějinách píše: „Již za nejdávnějších dob náležela Bechyně mezi přední a hlavní hrady královské v Čechách. Tu bylo původní sídlo župy, čili úřadů krajských od 12. století též arcidiakonátu, nejrozsáhlejšího ve starých Čechách i děkanátu. Celá jižní část země slula Bechyňskem.“

Bechyně byla nejjižnějším krajským městem. Bechyňský kraj se udržel až do r. 1751, kdy byl rozdělen na kraj Budějovický a Táborský. Zářečí bylo k městu jako jeho předměstí připojeno až v r. 1720. Původně zde stávala jen panská lázeň, patřící k hradu. V 16. století zde postavila vrchnost deset dřevěných domků pro hrnčíře. Zářečí si dodnes zachovalo svůj osobitý ráz s některými dochovanými znaky jihočeského selského baroka. Do prostoru trojúhelníkové návsi je citlivě vkomponována polychromovaná socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Pacáka.